Španělsko: národní park Ordesa y Monte Perdido
Španělský národní park Ordesa y Monte Perdido leží nedaleko francouzských hranic. Srdcem území rozkládajícího se na 152 km2 je až 900m hluboký kaňon údolí Ordesa s množstvím půvabných kaskád vodopádů říčky Arazas. Vápencové podloží je ideálním místem pro množství unikátních rostlinných a živočišných druhů. Symbolem parku je pak Orlosup bradatý, vzácný mrchožravý pták, vyskytující se V Evropě jen na několika lokalitách v Pyrenejích.
Do hloubi kaňonu
Parque nacional de Ordesa y Monte Perdido byl založen královským dekretem v roce 1918. To z něj činí jeden z nejstarších národních parků Evropy. Na jeho území jsou hned dvě významné světové památky zařazené do světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO: údolí Ordesa a hora Monte Perdido. I když svou rozlohou nepatří mezi největší národní španělské parky, kvalitu zážitků, které tu jako všímaví návštěvníci můžete získat, to nijak neumenšuje.
V celé své nádheře si park Ordesa y Monte Perdido vychutnají hlavně sportovně založení návštěvníci, kteří se nebojí trochu riskovat. Ale široká vycházková stezka údolím Ordesa srdečně uvítá i třeba rodiny s malými dětmi.
Samotný kaňon Ordesa není ,na rozdíl od mnoha svých stejně tvarovaných kolegů, ledovcového původu. Do místního vápence ho za tisíciletí prorazila a vymlela místní říčka Arazas. Do jeho útrob vás mohou zavést dvě cesty, pro obě se používá souhrnné označení Faja de Pelay. Obě jsou zhruba stejně náročné. Ubírají se víceméně rovným mírně suťovitým terénem. Výchozím bodem obou je zastávka Pradera de Ordesa (1301 m. n. m.), situovaná za hranicí památkové zóny. Stezky začínají vlastně jako společná cesta, která se po necelém kilometru dělí vedví. Později se opět sejdou u koryta říčky Arazas a společně vás dovedou k největšímu lákadlu parku Ordesa y Monte Perdido k vodopádu Koňský ocas (Španělé by řekli Cola de Caballo). Název vskutku nebyl vybrán náhodně. Voda zde padá z velké výšky a na rozložitých kaskádách a kamenech se tříští na několik samostatných proudů, které vzhledově připomínají žíně koňského ohonu.
Fascinující scenerie údolí Ordesa je nejnavštěvovanější přírodní památkou Pyrenejských hor. Na cestě vycházkovou trasou Faja de Felay se setkáte s mnoha pozoruhodnými zajímavostmi, a je jedno, kterou z jejích odboček se dáte. Za zmínku rozhodně stojí tři nádherné vodopády s názvy: Arripas, Cueva a Estrecho. Všechny jsou velmi dobře přístupné po perfektně upravených stezkách s překrásnými vyhlídkami. Ve správném ročním období potěší každé zážitkůchtivé oko svěže zelené pestrobarevně prokvetlé louky, suťovité svahy zase září neobvyklými květy protěží. Není také problém přecpat se tu v méně frekventovaných zákrutech výborně chutnajícími malinami proteplenými sluníčkem.
Závěrečným vyvrcholení cesty údolím Ordesa je původem ledovcový kar Circo de Soaso s již zmíněným nejvelkolepějším vodopádem Cola de Caballo. Vysoký vodopád bývá po většinu času doslova obležen turisty. Koneckonců stejně jako celá trasa Faja de Pelay. Pokud nebudete, stejně jako většina zdejších turistů, příliš spěchat a na každé vyhlídce a u každého vodopádu se chvilku pokocháte, bude vám cesta k vodopádu a zpět trvat tři až čtyři hodiny. Nebudete potřebovat žádné speciální vybavení. Snad jen svačinu, pití a nějaké pevnější pohodlné boty. Postačí i sportovní řemínkové sandály, ale žabky a podobné nesmysly nechte raději doma.
Chodníčkem po skalních římsách
Vyznavače aktivního využívání volného času s průměrně dobrou kondicí, kteří si budou chtít národní park Ordesa y Monte Perdido prohlédnout z širší perspektivy, nejspíš stezka Faja de Pelay moc nenadchne. Naštěstí si mohou zvolit méně frekventovanou a o to krásnější a přírodnější cestu Faja Luengo. Faja Luengo se zakusuje do skalních teras a stupňů vysoko nade dnem kaňonu Ordesa. Stačí se na parkovišti řídit směrovkou s názvem Senda de los Cazadores. Hned v úvodu cesty čeká asi nejobtížnější úsek celé túry: cirk Cotatuero. Vyniká stejnojmenným úžasně fotogenickým vodopádem, ale jeho součástí je i „clavijas“ čili jištěný úsek. Jde vlastně o železné kolíky nabité v kolmé asi 30metrů vysoké skále. Jeden na ruku, jeden na nohu. Nic víc. Žádná pomocná lana ani řetězy tu nenajdete. Bohužel místní správa parku si s pravidelnou údržbou příliš starosti nedělá, takže ne všechny kolíky drží na svém místě úplně jistě. Chce to pevné nervy a trochu horolezecké obratnosti. Pokud půjdete na místo ve skupině s méně zdatnými členy, doporučuji si do batohu přibalit alespoň jedno jistící lano.
Clavijas de Cotatuero velmi dobře prověří vaši tělesnou kondici. Pokud zvládnete tuto část, bude pro vás zbytek cesty docela příjemnou oddechovkou. Vyprahlé rozpukané skály brzy vystřídá pro oko příjemnější silueta přírodního borovicového lesa. Tento jehličnatý úsek Faja de Luengo se nachází skoro v polovině výšky kaňonu Ordesa: tj. asi 450 metrů nad jeho dnem. V létě tu můžete narazit i na záplavy zlatě kvetoucích vysokých divizen.
Návštěvníci, kteří nelitují námahy a tuto trasu zvolí, budou odměněni neopakovatelnými výhledy na stěny kaňonu Ordesa a zákruty říčky Arazas tekoucí na jeho dně. Nádherné vyhlídky a balkóny najdete po celé trase. Někdy to sice bude znamenat mírnou odbočku z hlavního směru, ale vyplatí se to. Nejvyšší vyhlídka zároveň nejvyšší bod trasy se nachází v neuvěřitelných sedmistech metrech nad dnem kaňonu (a je to asi 2000 metrů nad mořem)! Sestup do údolí je dobré zahájit v cirku Carriata a poté podél říčky Arazas pokračovat až k vodopádu Cola de Caballo.
Foto: SixtoJoya
Před vstupem na trasu budete ještě přítomnými cedulemi varováni na nebezpečí lavin a náročných sestupů (nedoporučuje se např. scházet trasu pozdě odpoledne). Vstup je tedy jen na vlastní nebezpečí. Pokud v některých úsecích budete váhat nad nejlepší trasou, pozorně se rozhlédněte a možná narazíte na téměř všudypřítomné mužíky. Celá trasa od Pradera de Ordesa až po Cola de Caballo vám zabere něco přes pět hodin. Vaše zpáteční cesta pak pravděpodobně povede po dně kaňonu, abyste si mohli dobře zblízka prohlédnout působivé kaskádovité vodopády. Připočítejte si tedy další tři hodiny a budete doma. Absolutní nutností pro tuto trasu jsou pevné boty (vymknuté kotníky jsou tu díky suťovitým svahům docela častou záležitostí).
Na parkoviště Pradera de Ordesa můžete přijet jak autem, tak i místním pohodlně vybaveným autobusem z nedalekého města Torla. Hromadná doprava sem jezdí kyvadlově: poslední autobus odjíždí zpět až ve 22:00 hod. Neobvyklé je, že na území národního parku Ordesa y Monte Perdido můžete i stanovat. Platí zde základní pravidla pro trampování. Podle španělských zákonů můžete stan rozbalit až po setmění a noční stanoviště musíte opustit v brzkých ranních hodinách, což je asi do osmi, ale většina turistů vstává podstatně dřív.
Park Ordesa y Monte Perdido je oficiálně otevřen od května do listopadu. Můžete sem sice přijít i jindy, ale vystavujete se tak třeba nezanedbatelnému riziku pádu velkých lavin. Rovněž nedoporučuji ani návštěvu v srpnu, protože Španělské školy mají prázdniny a v parku (ani nikde jinde v jeho okolí) není vůbec k hnutí.
Odměna tichého turisty
Pokud si k prohlídce parku vyberete jednu z méně frekventovaných tras a budete se chovat patřičně tiše a ohleduplně, určitě narazíte na nejednoho vzácného plachého obyvatele. Zvířetem nejtypičtějším pro NP Ordesa y Monte Perdido je určitě orlosup bradatý (Gypaetus barbatus). Tento až 125 cm vysoký dravec z čeledi jestřábovitých byl ve středověku ztotožňován s bájným ptákem Nohem.
Patří mezi nejvzácnější dravé ptáky Evropy. Živí se převážně mršinami a Španělé mu přezdívají quebrantahuesos, což v doslovném překladu znamená lomihnát. Tento pozoruhodný pták totiž vymyslel důmyslnou metodu, jak se dostat ke své nejoblíbenější pochoutce – morku. Nejednoho nepřipraveného návštěvníka překvapí hlasité tříštivé zvuky, rozléhající se kaňonem. Pokud budete mít štěstí, zahlédnete padající kost a v těsném závěsu za ní i orlosupa, který se právě bezpracně dostal k výživné laskomině. Někdy můžete pozorovat i několik těchto úchvatných ptáků najednou, jak krouží vysoko na obloze a vyčkávají. Připomínají tak supy nejen svým jménem… Kromě Jižní Evropy se orlosup vyskytuje i v Africe, Indii a Tibetu. V současné době bylo několik párů vysazeno i do Alp. Kromě orlosupa můžete v parku Ordesa y Monte Perdido narazit i na jiné zástupce ptactva. Jsou jimi orli, jestřábi a převážně v noci aktivní sovy.
Učiněnou atrakcí údolí Ordesy je zvířátko s roztomilým jménem vychuchol pyrenejský. Jde o zvláštně vypadajícího hlodavce obývající členité koryto říčky Arazas. Vychuchol je stejně jako orlosup kriticky ohrožený druh. Jeho největším nepřítelem jsou lovci, kteří ho zabíjejí pro jeho pižmové žlázky. A z chráněných lokalit ho zase vytlačují nepůvodní agresivní přistěhovalci, např. norci nebo ondatry. Vzhledem připomíná potkana s trochu delším čumákem, který úspěšně používá jako šnorchl, takže z vody se vynořuje jen zřídka. Je proto velmi obtížné ho spatřit a určitě se vám to nepovede v návštěvní špičce. Největší šanci máte asi brzy ráno, ale i tak budete potřebovat pořádnou dávku štěstí.
Známějšími a hojnějšími obyvateli jsou kamzíci, které snadno spatříte šplhat po strmých leckdy téměř kolmých stěnách kaňonu Ordesa. Nejednomu návštěvníku se při pohledu na jejich odvážné skoky tají dech, ale k nehodám tu dochází jen velmi zřídka. V NP Ordesa y Monte Perdido najdete jednu z nejhojnějších populací kamzíků na světě. Řidčeji tu můžete potkat i plaché sviště, majestátní tetřevy nebo mohutné prase divoké. Ještě počátkem 80. let 20 století tu nebyl problém narazit kozorožce pyrenejského, ale ten už bohužel zcela vyhynul.
Na své si tu určitě přijde i botanik. Dno údolí pokrývají bukové a jedlobukové lesy a na slunných místech rostou teplomilné duby (cesmínovitý a portugalský). S přibývajícími metry listnaté stromy vystřídají smrky a borovice a horní hranici lesa zakončují rododendrony a kosodřeviny. Nádherná je návštěva zjara. Tehdy subalpínské louky zdobí rozkvetlá moře hořců, narcisů, violek či vstavačů. Nechybí ani oblíbená alpská protěž a rodilý milovník rostlin by tu určitě objevil i některé z padesáti unikátních místních endemitů.
Až na vrchol Monte Perdido
Poslední metou, kterou lze v národním parku Ordesa y Monte Perdido dobýt, je 3355 km vysoký vrcholek třetí největší hory Pyrenejí Monte Perdido. Monte Perdido znamená v překladu Ztracená hora. Je to proto, že ji při výhledu z údolí Ordesa zakrývají vrcholky ostatních hor. Středně náročný výstup prostoupený impozantními výhledy na údolí Ordesa a další vrcholky hor zabere průměrně zdatnému návštěvníkovi asi 7 hodin, počítáno i s cestou zpět.
Nejlepším výchozím bodem je chata de Goriz (2200 metrů nad mořem). Nabízí možnost odpočinku, občerstvení i ubytování. Méně majetní nebo hodně trampsky založení návštěvníci si mohou v jejím okolí rozbít stany. Jde tu o zcela běžnou věc. Jen dobrá rada: pokud je na některé části louky napsáno „Místo pro přistávání vrtulníků,“ nebo něco podobného, určitě tu nestanujte v domnění, že zrovna tady se nějaký hned tak neobjeví. Ve většině případů jde o zcela mylnou domněnku a točící se vrtule dokáže veškeré stanové vybavení odfouknout pěkně daleko.
Pro samotný výstup nebudete většinu vybavení potřebovat, takže doporučuji objemnější krosny nechat u chaty. Dělají to tu skoro všichni a krádeží je tu poskrovnu. Nicméně na to nespoléhejte a doklady, peníze, mobil a podobné cennosti mějte neustále u sebe. Chcete-li mít 100% jistotu, můžete veškerou bagáž zanechat v placených uzamykatelných skříňkách.
Samotný výstup na Monte Perdido můžeme rozdělit na tři části. Nejzajímavějším bodem té první je rozhodně kamenné bludiště. Od Refugia de Goriz jde trasa přímo vzhůru a víceméně na sever. Na španělské poměry je docela dobře značená, ale i tak vám leckdy přijdou vhod kameníci mužici. Cestu protíná několik bystrých potůčků neledovcového původu s křišťálově čistou vodou. Dobrá příležitost k doplnění pitných zásob. Pak už následuje samotné bludiště. Velké kamenné bloky se střídají s menšími kameny a celé prostranství je vysypáno sutí. Naštěstí tu nenajdete žádné větší stoupání, takže se jde docela dobře.
Za kamenným bludištěm serozkládá první bod druhého úseku: ledovcové jezero Lago Helado. Jeho název lze doslova přeložit jako zmrzlé jezero a po většinu oku je to pravda, nicméně v teplých letních měsících lze v jeho průzračné vodě čas od času zahlédnout nějakého toho otužilce. Za jezerem se trasa točí směrem k východu a následuje nejtěžší a nejnebezpečnější část výstupu: kuloár Escupidera.
Je neblaze proslulý několika nepěknými úmrtími. Prostor Escupidery je totiž tvořen poměrně vysokou vrstvou suti, která se díky každému sebenepatrnějšímu pohybu sune směrem dolů a bere s sebou všechno, co jí zrovna stojí v cestě. Každý krok je tedy nutno předem důkladně uvážit. Ale i při sebevětší opatrnosti probíhá většina cesty stylem: dva kroky vpřed, jeden vzad. Ale spěch se na tomto místě opravdu nevyplácí. Zvláště za silného větru se silnými poryvy, který tu vane poměrně často. A v zimě vysoký sklon Escupidery přímo vybízí k tvorbě divokých ničivých lavin.
Pokud úspěšně zdoláte Escupideru a tím i druhý úsek, stanete v sedle těsně pod vrcholem. Třetí úsek je proti předchozím docela pohodový. Jde o docela krátkou část, jejíž jedinou komplikací je (podle ročního období) různě velká ledovcová čepička, která hrozí uklouznutím. Posledních pár výškových metrů a přichází vrchol celého výstupu – vrcholek Monte Perdido. Je odtud nádherný výhled na okolní krajinu a zasněžené hory.
Snadno identifikujete kaňon Aňisclo, Rolandovu bránu a vápencové štíty hor Marboré, El Casco a Taillón. Postačí vám k tomu dobře popsaná pohlednice nebo přehledná mapa. Pokud díky výše uvedenému popisu váháte, jaké vybavení si na cestu vzít, věřte mi, že skoro nic. Žádné mačky ani cepíny. Jen pití, svačinu, dobré boty a teplé oblečení (na vrcholu je vážně zima). Kdo se umí pohybovat s trekovými holemi, může je vzít s sebou, ale začátečníkům to nedoporučuji. Cesta dolů trvá podstatně kratší dobu, než cesta vzhůru, ale nepodceňujte ji. Zvláště těžká uklouznutí na kuloáru Escupidera jsou na zpáteční cestě mezi turisty mnohem častější než při cestě opačným směrem.
—
Úvodní foto: Juanedc
| Leden 28, 2011 | V Evropa, Jižní Evropa