leťme.cz

Prohlížíte článek Machu Picchu – tajemná pevnost v Peru.

Machu Picchu – tajemná pevnost v Peru

Až do počátku 20. století znalo jméno Machu Picchu jen několik chudých peruánských zemědělců. Tak se totiž jmenovala hora, pod kterou den co den tvrdě pracovali a žili. V roce 1911 zde ale americký architekt Hiram Birgham objevil ruiny staré incké pevnosti, a pravděpodobně z nedostatku jiných nápadů zříceninu pojmenoval po známé místní hoře…

Machu Picchu znamená v kečuánském jazyce Starý vrch. Kdybychom se měli držet místní transkripce, psalo by se to takto: Machu Pikchu [vyslov: maču pikču]. Vysoké hory jsou tu ovšem dvě. Ta druhá se jmenuje Huayna Picchu, a její jméno bychom přeložili nejlépe jako Mladý vrch. A je to právě tato hora, kterou vídáme na známých pohlednicových fotografiích. Horu Machu Picchu má v té chvíli fotograf za zády. Smutné je, že většina neinformovaných turistů bývá na tomto místě přesvědčena o opaku.

Cestou necestou… nebo vlakem

Existují dvě cesty, které zavedou zvídavé návštěvníky až k velkolepému komplexu staroinckých staveb: dobrodružná pěší a pohodlná vlakem. Ta dobrodružná zavede sportovně založené turisty na Inca trail – nejznámější a nejpopulárnější horskou stezku Jižní Ameriky. Můžete ji znát také pod názvem Camino del Inka nebo prostě a jednoduše jako Inckou stezku. Zdolává se pěšky a cesta trvá skoro čtyři dny. Obtížné výstupy na skalnaté vrcholky vystřídá ke konci osvěžující cesta deštným pralesem. A výstup na Machu Picchu za brzkého jitra je příjemnou třešničkou na závěr. Inca trail dříve používali královští poslové a sluhové. Krom důležitých státních záležitostí na ní běžci plnili i takové úkoly, jakými byla třeba co nejrychlejší doprava čerstvých mořských ryb na polední stůl. Ačkoli se to nezdá, Inka trail je nejlepší a nejlogičtější cestou do Machu Picchu.

Foto: James Wilson

Už na samotné Inka trail lze narazit na mnoho zajímavých, ale téměř neznámých památek. Výchozí zastávkou stezky je městečko Ollantaytamba. Odtud čeká zvídavé cestovatele asi 15minutová jízda autobusem až ke stanovišti pozemní kontroly. Jde o záležitost poměrně novou. Ještě před několika lety bylo možné náročnou túru absolvovat zadarmo a dokonce bez průvodce. Dnes už je průvodce povinný a za pouhý vstup na stezku se platí skutečně nemalé částky, které se každým rokem zvyšují. Na druhou stranu k vybavení každé výpravy patří několik vpravdě nezničitelných nosičů, kteří se starají o těžká zavazadla a veškeré další potřeby přítomných turistů.

Úvodních pět kilometrů Inka trail všem odvážlivcům spolehlivě prozradí, jestli na obtížný výstup stačí. S prvními kroky vstoupí návštěvníci do malebného zeleného údolí řeky Urubamba. Při pohodové procházce lze zaníceně obdivovat nedaleké ruiny Q´anabamba a bíle zasněžený vrchol hory Verónica (nesoucí jméno horolezkyně, která zdolala její vrchol jako první). Brzy však rovnou travnatou cestu vystřídají tvrdé neschůdné skály a rovnou dva obtížné výstupy, přičemž ten druhý patří rozhodně k těm nejobtížnějším z celé túry. Na vrcholu ale čeká všechny vytrvalé objevitele příjemná odměna v podobě velkolepého výhledu na ruiny a rozsáhlé terasy Llactapata („Města na kopci“) a nedalekou zříceninu pyramidové pevnosti Willkarakay, téměř se ztrácející ve vysoké trávě. Místo opravdu vhodné pro šikovného fotografa.

Nejtěžším místo stezky se nachází asi v její polovině. Jde o asi tříkilometrový úsek spojující odpočinkovou stanici Trés podras s výše položeným tábořištěm Llullucha Pampa. Prašnou udusanou cestu po několika stovkách metrů vystřídá strmé schodiště s místy velmi nepříjemně vysokými schody. Ke vší smůle zde stezka rozhodně nejde přímo, nýbrž umně kličkuje mezi četnými říčními koryty, velkými kameny a padlými stromy. Hustou vegetaci brzy nahradí holé ostré skály…

Další úsek cesty začíná v nejvyšším bodě Inca trail – průsmyku Warmiwañusca (průsmyku Mrtvé ženy). Nachází se neuvěřitelných 4 215 metrů nad mořem, a ačkoli nejde o extrémně těžký úsek, nedostatek kyslíku tady rozhodně udělá své… Za dalším zdolaným průsmykem (tentokrát už „jen“ ve výšce 3998 m. n. m.) čeká asi nejfotogeničtější památka celé trasy: incká pevnost a velmi významný pozorovací bod Runkuraqay (něco jako „Dům ve tvaru košíku“). Velkou většinu areálu si lze beze spěchu prohlédnout i zevnitř a seshora se všem návštěvníkům naskýtá skvělý pohled na již zmíněný kaňon Warmiwañusca a mlžný deštný prales pod ním.

I pevnost Sayacmarca je velmi dobře zachovalá, i když o něco hůře přístupná. Batohy a veškeré ostatní vybavení je proto lépe nechat na stezce a po prohlídce se pro ně vrátit. Následující úsek cesty lze v rámci možností nazvat téměř relaxačním. Protíná mlžný horský prales a chůze skrz něj je po přestálých útrapách velmi osvěžující. Vítaným zpestřením tohoto úseku je pravý incký tunel vytesaný do skály (i když pro turisty s batohy je trochu úzký).

Foto: Jayegirl99

Asi po 4 kilometrech cesty se prales protrhá a uvolní místo většímu komplexu zachovalého inckého naleziště Phuyupatamarca („Město nad mraky) s obdivuhodně zachovalými kaskádovými obřadními lázněmi (nově opravenými) a terasovými zemědělskými políčky. Bohužel vláda slunce netrvá příliš dlouho a stezka se brzy ponoří zpět do pralesa. Na druhé straně čeká všechny pěší cestovatele kemp – poslední zastávka před vytouženým Machu Picchu.

Většina výprav opouští jeho stany velmi brzy ráno a východ slunce vítají již ve zdech staré incké pevnosti. Pohled na pomalu se zvedající mlhu postupně odhalující všechny krásy „Starého vrchu“ za to určitě stojí… No uznejte, že v úvodu zmíněná pohodlná cesta vlakem by byla pro každého jen trochu poznáníchtivého turistu učiněným hříchem.

Machu Picchu – novodobý div světa

Komplex chrámů a terasovitých zahrad města Machu Picchu stojí ve výšce 2 300 metrů nad mořem. Jeho struktura přivádí v úžas nesčetné generace zvídavých návštěvníků. Celé město je totiž vystavěno z množství několikatunových většinou žulových kvádrů bez použití jediné kapky jakéhokoliv pojiva. Podle legendy drží kameny pohromadě listy magického rostliny, které kameny mezi sebou neviditelně spojovaly. Dnes víme, že Machu Picchu vděčí za svůj vzhled spíše neuvěřitelně šikovným a přesným rukám domorodých kameníků (pokud ovšem nevěříte těm Dänikenovským teoriím o návštěvnících z vesmíru). Neuvěřitelné je, že do spár mezi kameny často nelze zasunout ani střenku nože či růžek papíru.

Tak nákladný způsob vystavění města ale nebyl bezúčelný. Oblast okolo Machu Picchu je dodnes seizmicky aktivní a zdi postavené bez použití malty se mohou při větších otřesech mírně rozestoupit a poté se zase sesunout zpět, aniž by utrpěly nějakou škodu. Zdi vystavěné s pomocí malty (kterých v Machu Picchu několik málo najdete) se zřítí s mnohem větší pravděpodobností.

Předpokládá se, že rozsáhlou pevnost nechal okolo roku 1430 vystavět incký vládce Pachacútec Yupanqui a její vybudování mu trvalo přes sto let. Krom vojenských a strategických zařízení se ve městě nacházelo také množství chrámů, velkolepý palác, domky mnoha místních obchodníků a řemeslníků a množství typických terasovitých polí. Město bylo v nejlepších časech své existence zcela soběstačné. O několik století později ho ale obyvatelé (pravděpodobně kvůli přítomnosti dobyvačných conquistadorů a šíření různých nemocí) narychlo opustili a od té doby upadlo v zapomnění. Hlavní vstup se zřítil a nejspíš i díky tomu se dechberoucí kamenné stavby vyhnuly plenění a rabování, takže se do dnešních časů zachovaly téměř neporušené. Především z tohoto důvodu bylo Machu Picchu v roce 1983 zapsáno na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a od roku 2007 patří i mezi 7 novodobých divů světa. Mimoto je Machu Picchu bezkonkurenčně nejnavštěvovanější historickou památkou Střední a Jižní Ameriky.

Za památkami a zajímavostmi „Starého vrchu“

Komplex Machu Picchu tvoří asi 200 budov sestavených do širokých ulic spojujících domy s terasami, které dovedné ruce inckých kameníků vytesaly přímo do skály. Ve středu městské pevnosti stojí pozůstatky několika chrámových budov. Jejich středem je a zároveň nejvyšším bodem je žulový kvádr, k jehož vrcholu se dá vyšplhat po přilehlých schodech vyvedených přímo do skály. Podle novodobých výzkumů je tento monolit ve skutečnosti posvátným falickým kamenem, který Inkové nazývali Intihuatana neboli Místo, kde je upoutáno slunce. Jde vlastně o megalomanské sluneční hodiny, s jejich pomocí uctívači oslavovali své oblíbené sluneční božstvo Intimu.

 
 

Foto: jon.roberts

Téměř stejně velkou plochu jako chrámový komplex zaujímá druhá největší část města, zvaná palácová. Její nejznámější částí je Torreón, jakási polokulatá věž s množstvím výklenků a oken a obětním oltářem. Šlo nejspíš i primitivním astronomickou observatoř. Pod ním se nacházejí neméně zajímavé prostory, které Birmingham nazval Královským mauzoleem. Narážel přitom nejspíš na skutečnost, že nedaleko bylo objeveno asi 142 lidských kosterních pozůstatků převážně ženského pohlaví. Snaživí místní průvodci tvrdí, že jde o ajillas – pečlivě vybrané dívky obětované při obřadu slunečnímu božstvu. Skutečnost ale mohla být mnohem příjemnější.

Opoziční vědecké teorie nevidí v Machu Picchu pevnost, ale spíše útočiště posledních příslušníků vládnoucích tříd před nájezdy conquistadorů. Nalezené kostry tedy docela dobře mohou patřit třeba krásným obyvatelkám harému Nejvyššího Inky.

K velkolepým oslavám a velkým shromážděním se dávným obyvatelům hodilo nejlépe ploché, kulaté náměstí, které dnes nese název Plaza principial. Největší oslavy patřily nepochybně slunečnímu slunovratu, ale nejrůznější menší a méně významné události se tu živě oslavovaly po celý rok.

Zbylou část města tvoří domky řemeslníků a nejchudších obyvatel. Jsou snadno k poznání podle dveří a oken ve tvaru lichoběžníku, což je typický znak incké architektury. Od palácové a chrámové části je odděluje právě Plaza principial.

K městu patří ještě nepřehlédnutelný soubor stovek do skály vytesaných teras, tak typických pro incké horské zemědělství. Místní drobní zemědělci používají tento osvědčený systém dodnes. Pěstují se podobné plodiny jako za časů starých Inků: kukuřice, brambory a různé druhy zeleniny. Úrodná půda se musela do města dopravovat až z bahnitého údolí řeky Urubamby. Odhaduje se, že terasy Machu Picchu, mohly obstarávat potravu až pro 10 000 lidí ročně, i když populace města v době jeho největší slávy se pohybovala nejspíš jen okolo 1 000 obyvatel. Důmyslné zavlažovací kanály přiváděly vodu z až z vrcholků hor nejen na terasy, ale i do zbytku města. Umně vyvedené kamenné fontánky umístěné v nejrůznějších částech města dokonce dodnes fungují a rozstřikují kapičky vody po unavených návštěvnících.

Dobrodružné objevování Machu Picchu

Bez ohledu na sezónu navštíví pevnost Machu Picchu okolo 4 000 návštěvníků denně! Výsledné estetický prožitek je proto podobný jako návštěva egyptských pyramid v Gíze. Jen uvnitř kamenných zdí Machu Picchu se bohudíky nepohybuje tolik dotěrných prodavačů. Nejlepší je proto projít branami města velmi brzy ráno.

To je možné, jen pokud si jako způsob dopravy zvolíte pěší pochod na Inca trail. Výpravy sportovně založených turistů se do města dostanou o značnou chvíli dříve než zákazníci autobusových přepravních společností. Úplně první ranní vstupy jsou ale rezervovány obyvatelům blízkých luxusních hotelů. Ale i tak panuje ve zdech Machu Picchu v ranních hodinách příjemný klid. Netrvá ale příliš dlouho, o pár hodin později se toto zajímavé místo změní doslova na včelí úl.

Všeobecné pravidlo pro fotografování zní: fotografujte ráno nebo večer. Ovšem Machu Picchu je nejlepší fotografovat pouze dopoledne. Především známý pohlednicový pohled bude v panujícím protisvětle neobyčejně plastický. Brzké ranní fotografie často komplikuje všudypřítomná mlha. Nebojte se, většinou se roztrhá dřív, než se toto kouzelné město zaplní větším počtem turistů. Ale snímky budov Machu Picchu částečně zahalených v mlze patří k těm nejzajímavějším, které tu můžete pořídit.

Huayna Picchu – nevšední památka jen pro zdatné

Když se pozůstatky „Starého vrchu“ v pozdních ranních hodinách povážlivě zaplní davy nevychovaných turistů, nastává ten pravý okamžik k návštěvě vrcholku poklidné hory Huayna Picchu (foto teras: Teosaurio). Výstup na vrchol čnící do výšky 2720 metrů nad mořem nepatří k těm nejlehčím (ve skutečnosti zde čas od času dojde k úmrtí způsobené pádem ze skály), ale vyplatí se. U začátku cesty leží posvátný kámen Pachamy, bohyně Matky země. Obzvláště návštěvníkům něžného pohlaví prý jeho dotek dodá sílu a pocit bezpečí na cestě vzhůru.

Málokdo ví, že na vrcholu Huayna Picchu se nachází další komplex staroinckých staveb, i když menší a méně známý. Horu Inkové zpřístupnili vybudováním sítě stezek a postavili zde zemědělské terasy a tři kamenné chrámy. Nejznámějším z nich je určitě Měsíční chrám postavený na úbočí hory pod úrovní města sousedící s několika přírodními volně přístupnými jeskyněmi. Zbylé dva chrámy se nazývají chrám Kondor a chrám Slunce.

Vrchol Huayana Picchu dříve sloužil jako obydlí pro velekněze a místní panny. Velekněz každé ráno před východem slunce scházel do města a oznamoval rozespalým obyvatelům příchod nového dne.

Komplex Huayna Picchu může denně navštívit jen 400 turistů – z bezpečnostních důvodů. Není o něj ale zas tak velký zájem. Přesto se doporučuje dostavit se na místo do 11 hodin dopoledne, poté už není jistota volného přístupu zaručena. Obtížný přístup na vrchol zabere asi hodinu. Kamenné schody brzy vystřídá zrádná kamínková suť, ve které jsou tu a tam zapuštěna jistící ocelová lana.

Návštěvníkovi stojící v nejvyšším bodě Huayna Picchu se naskýtá ojedinělý a nevšední pohled na město rozkládající se pod ním. Fotografování někdy komplikuje hustá mlha nebo déšť, ale vyplatí se chvíli počkat na příznivější podmínky. Škoda jen, že staroincké Machu Picchu vyfocené z tohoto pohledu jen málokdo pozná. Bohužel, známé památky se musí fotografovat jen z té jedné – nejznámější strany.

Poslední návštěva Machu Picchu?

Pokud plánujete návštěvu tajemného Machu Picchu, měli byste si pospíšit. Statisícové davy turistů, které do oblasti každoročně proudí, totiž nenávratně poškozují nestabilní podloží města a tím i město samotné. Podle některých odhadů se město pod tíhou návštěvníků propadá až o 2 cm ročně! Podle nejčernějších vědeckých teorií by mohlo v budoucnu dojít k četným sesuvům půdy, které by město rozdělily na dvě části a později způsobily jeho úplnou zkázu.

Peruánské památkové úřady proto zvažují dočasné omezení ne-li úplné uzavření této pozoruhodné staroincké památky. Bohužel díky této skutečnosti se v posledních letech počet návštěvníků nebývale zvýšil, takže hrozba uzavření je každý den aktuálnější.

Úvodní foto: szeke

Líbil se vám článek? Podpořte jej a dejte o něm vědět i ostatním.


Ostrov Lesbos – domov básnířky Sapfó
Lesby a lesbičky – ty se vám především při pohledu na název ostrova vybaví. Ale úvaha je to mylná.

Drážďany a galerie Zwinger
Drážďany byly původně rybářskou vesničkou, ale postupem času se z ní stalo sídlo kupců, později markrabské město a poté lázeňská a královská rezidence.

Hampton Court Palace
Královský palác známý především díky Jindřichu VIII., Hampton Court Palace, měl být původně kardinálským renezančním sídlem.

Aquapark Tropical Islands
Tropical Islands rozhodně není pouhým obyčejným vodním parkem, ale imituje tropické letovisko, za jehož návštěvu byste dali obrovskou spoustu peněz a museli byste přeletět polovinu světa.